Čím se liší deprese u dítěte od deprese u dospělého

Většina dospělých si dovede u sebe představit depresivní stav provázený smutkem, skleslostí, nevýkonností, zvýšenou únavou, lítostivostí, nesoustředivostí, se zpomalením tempa, vnitřním neklidem, s problémy se spánkem, sebehodnocením  a též s úvahami o nebytí.
U dětí  by  buď  vůbec  nečekali, že mohou být  také  depresivní /“Z čeho?“/,  nebo poznají jen „takovou depresi“ , jakou znají u sebe.

Přesto jsou poruchy nálady v dětství časté, jen mají širší škálu projevů:
Někdy jsou spojeny se somatickými potížemi – nejasné bolesti hlavy, břicha /dítě je opakovaně vyšetřeno pediatrem či neurologem a není vysvětlena příčina/.  Často se dětská deprese pojí s poruchou chování, s agresivitou  obrácenou proti druhým nebo proti sobě. Dítě je podrážděné, reaguje nepřiměřeně, někdy agitovaně, hyperaktivně,  ničí věci, ubližuje druhým, jindy se  naopak zcela stáhne ze sociálních situací.
U dětských depresí se mohou objevit i halucinace, často sluchové /např. příkazy, co má udělat/, jindy nastane porucha vnímání okolního světa ve smyslu zvýšené vztahovačnosti / „pořád proti mně něco mají, dívají se na mne, vysmějí se mi“…apod/.  Současně můžeme zastihnout úzkosti, fobie.
Některé příznaky deprese jsou jako u dospělého: ztratí se schopnost radosti z věcí a situací, které dříve bavily či byly příjemné,  dítě může mít pocity viny, problémy se sebepojetím a sebehodnocením. Je smutné či zvýšeně plačtivé, „přecitlivělé“.
Nelze podcenit riziko sebevražedného chování u depresivních pacientů!  
Mějte na paměti možnost impulsivních či zkratkovitých činů dětí a adolescentů /např. spolykání léků, které bývají v domácnostech snadno dostupné/.
Měly by nás varovat i sklony k sebepoškozování, byť motivů k tomuto jednání je více.  Časný kontakt s odborníkem pomůže stav analyzovat.
Pozor : adolescent v depresi snáze zkusí alkohol či drogy!

Jsem špatný rodič, když mé dítě trpí depresí?

Kromě vlivů vnějších, které nepochybně mohou poruchu nálady spustit, je nutno připomenout dědičnou dispozici k depresím. Při sepisování anamnesy se často dostáváme ke zmínce, že někdo další z rodiny již potřeboval psychiatrickou péči či alespoň má zkušenost s psychofarmaky, která mu předepsal praktický lékař.
Mezi vnější spouštěče můžeme zařadit přetížení dítěte dlouhodobým tlakem na jeho výkon /např.dítě nesprávně školně zařazené/, vrstevnické potíže
/např. nerozpoznaná školní šikana, ztráta kamaráda, nešťastná láska, …/  
Velice často je ale skutečně v mozaice zdrojů dětské deprese  i vliv rodiny.  Někdy jsou to rodinné tragedie, které poznamenají život všech členů,  jindy např.vážná nemoc někoho v rodině,  nutno ale zmínit i konfliktní rodinné prostředí s hádkami, jež mohou vyplývat z výchovné bezradnosti či nejednoty rodičů,  z finančních potíží, nejednou se řeší i alkoholismus či drogy u rodičů.
Není hanbou přijít si říci o pomoc !
Někomu pomůže léčba ambulantní, někdy je nezbytná hospitalizace dítěte. To zejména tam, kde je riziko závažného sebepoškození či sebevražedného chování.

Musí mé dítě při depresi  vždy užívat léky?  Je vůbec vhodné dávat dítěti psychofarmaka? Máme obavu z návyku.

Základem efektivní terapie je správná diagnostika potíží. U lehkých reaktivních stavů pomůže pojmenovat problém a dát strategie řešení,
např. naučit metody zvládání přechodně zvýšeného stresu nebo uzpůsobení podmínek dítěte jeho možnostem /např. správné školní zařazení vzhledem k intelektu dítěte či k jiným specifickým výukovým potížím/, zábrana přetěžování.  Jindy je nezbytná stabilizace rodinného klimatu v tíživé situaci, což se pak může promítat do zlepšování stavu dítěte.
Nejvíce depresivních stavů léčíme kombinací psychoterapie a psychofarmak.
Farmakoterapie je volena s ohledem na dětský organismus, není riziko návyku.
Je nezbytné zvládnout akutní stav dekompensace, pak léčbu stabilizovat a posléze dlouhodobě udržovat zlepšený stav dítěte či adolescenta.
Indikace k nasazení léků je v případech, kde selhala samostatná psychoterapie /k pedopsychiatrovi se nezřídka dítě dostaví s tím, že již jej rodiče třeba půl roku vodili k psychologovi a zatím nevidí významnější efekt/. Dále tam, kde se vlivem deprese dlouhodobě zhoršuje komunikace v rodině či ve škole, zhoršil se prospěch nebo např. narostly agresivní projevy dítěte.

Kdy to nezvládneme ambulantně, kdy je nutno odeslat do nemocnice?

Těchto stavů je několik : např. pokud u pacienta trvají úvahy o sebevraždě, či je zastiženo chování směřující k tomuto činu,  pokud má halucinace nabádající k sebeublížení, pokud narůstá agresivita neusměrnitelná domluvou, pokud je sklon řešit poruchu nálady škodlivým užíváním alkoholu a drog.  Zjednodušeně: pokud je pacient v nemoci nebezpečný sobě nebo svému okolí.
Nevyhnutelná hospitalizace je tam, kde je dítě doma týráno či zneužíváno.
U psychosomatických obtíží, kde není dítě úplně somaticky vyšetřeno, může být odesláno k doplňujícím vyšetřením.

Co je potřeba, aby se léčba zdařila?

Určitě je žádoucí navázání dobrého kontaktu mezi lékařem a pacientem, též
mezi lékařem a rodiči dětského pacienta.
Pokud je to možné, snažíme se dítěti i dospělému vysvětlit danou diagnózu, sdělit jaké jsou možnosti léčby, získat ke spolupráci. U závažného stavu vyžadujícího hospitalizaci je předpokladem, že rodiče tuto intervenci lehkovážně neodmítnou a neohrozí tak život svého dítěte /např.u rizika provedení či zopakování sebevražedného pokusu atd./  U ambulantní léčby lékař provede poučení o zamýšlené medikaci antidepresivy event. dalšími léky, vysvětlí účinky i možné vedlejší projevy.  Potřebný je souhlas s léčbou. Doma pak nutno podávat léky jak určil pedopsychiatr: začínáme nízkou dávkou a pomalu stoupáme. Protože efekt léků se objeví až s odstupem /někdy až v řádu týdnů/, je  nezbytný zvýšený dohled nad pacientem, stále mít na mysli riziko suicidálního chování. Průběh léčby je kontrolován lékařem, rodiče by neměli léčbu svévolně bez konzultace  ukončit !
Po nástupu efektu psychofarmak je pacient často přístupnější psychoterapii, má více šancí, aby byla účinná. Dle problematiky je možno posilovat sociální dovednosti jedince nebo třeba zahájit rodinnou psychoterapii. Nemoc dítěte má často komunikační význam v kontextu celé rodinné konstelace. Nastává čas na otevření zatím neřešených vztahových potíží aj.
Bylo by bláhové myslet si, že využíváním jednoho balení antidepresiv bude problém definitivně pryč a dále se není potřeba snažit.
O tom všem máte možnost hovořit se svým pedopsychiatrem. Nebojte se mluvit, zahoďte pocity viny  i  obavu z „nálepky“, že chodíte na psychiatrii. Cílem je duševní  zdraví, návrat pohody a schopnosti radovat se ze života. Také nabytí schopnosti unést stres, který život neodmyslitelně přináší, a též získání povědomí o reálných možnostech dítěte, aby nebylo přetěžováno.
Pomoc se může dostat i rodinným příslušníkům, pokud to jejich stav vyžaduje /např. často se s depresemi začne léčit i rodič, ze zlepšení jeho stavu  pak bude profitovat i dítě/.
Vězte, že převážnou část skutečně depresivních stavů nelze vyléčit bez léků. Počítejte s dlouhodobějším užíváním – říkáme tomu udržovací terapie a zabraňujeme tak návratu deprese. Někdy je nutno léky změnit, najít optimální dávkování, nepodléhejte tedy panice, když hned nevidíte efekt.
Nevysazujte ani  léky předčasně  po prvním záblesku zlepšení ! Vysazování léků na deprese se provádí opět pod vedením lékaře a děje se postupně.
Současné psychoterapeutické vedení  je dále potřebné doplnit intervencí ve škole, v učilišti. Správně informovaný učitel může hodně pomoci dítěti či dospívajícímu  při návratu do kolektivu vrstevníků, při zvládání  zameškaného učiva apod.   Tolik na úvod, více informací ve Vaší ordinaci.